Miniportréty slavných českých lékařů
Bohuslav Polák, přední český farmakolog a zakladatel slovenské farmakologie

Úvodem medailonku o českém profesorovi farmakologie MUDr. Bohuslavu Polákovi uvedu několik poznámek o historii české farmakologie v dobách předchozích.

Farmakologie neexistovala dříve jako samostatný vědní obor. Když byla zřízena samostatná česká lékařská fakulta v roce 1883, zařídil tehdy profesor chirurgie MUDr. Vilém Weiss, představitel konzervativního pojetí medicíny, její osud. Tehdy byla zmeškána příležitost obsadit novou stolici pokrokovým farmakologem profesorem Chodounským, vybrán byl botanik profesor Jiruš, a ten znemožnil moderní experimentální pojetí, které ve světě i na pražské německé fakultě již vítězně nastoupilo.

Teprve po Jirušově smrti a poté, co zemřel i Weiss, mohl převzít farmakologii na pražské lékařské fakultě profesor Karel Chodounský, ovšem až ve věku šedesáti let. Teprve teď mohl začít s moderním experimentálně terapeutickým pojetím. A to ve spolupráci s profesorem Horbaczewským v oboru chemie a Marešem zaměřeným na fyziologii. Z fyziologie sem pak přešel za první světové války relativně mladý Lhoták, který plánoval vybudovat nový moderní farmakologický ústav.

Práce se úspěšné rozvíjela. To však netrvalo dlouho; jednoho dne, uprostřed činnosti se náhle zhroutil a předčasně zemřel. Pak se vedení ústavu ujal chemik profesor Formánek, po něm experimentální patolog profesor Velich, který však již nastoupil za nepříznivých finančních i personálních podmínek. A do toho přišel rozpad Československé republiky, okupace a druhá světová válka. 

* * * 

Bohuslav Polák se narodil se 6. října 1886 v Pardubicích. Pocházel ze staré, evangelické rodiny. Rodiče jej vedli k pilné práci, cílevědomosti, smyslu pro pořádek a soustavnost. Byl pod vlivem francouzské vědy a bránil se tehdy u nás převažující tendenci poklonkovat vědě německé. Toho dokladem byla i jeho knihovna, a to jak odborná, tak i beletristická. V mládí byl všestranným sportovcem. Závodil dokonce v lehké atletice za tehdy náš přední atletický oddíl S. K. Slávia Praha.

Maturoval na vinohradském gymnáziu v r. 1904. Nastoupil pak na pražskou lékařskou fakultu, kde promoval v r. 1911. Již za studia byl demonstrátorem fyziologického a farmakologického ústavu u Chodounského. Po promoci v r. 1911 si odsloužil povinnou vojenskou službu, pak pracoval jako externista v pražské všeobecné nemocnici a současně s tím pokračoval i v práci ve farmakologickém ústavu. Rok pak působil na Kladně jako závodní lékař v Pražské železářské. Po převratu se stal znovu asistentem farmakologického ústavu. Byl předurčen na místo vedoucího nově zřízeného farmakologického ústavu bratislavské lékařské fakulty s kuriózním titulem „adjunkt VIII. hodnostní třídy státních úředníků s působením na LF“.

V Bratislavě byl pověřen budováním LF, konáním přednášek a vedením farmakologického a farmakognostického ústavu. V roce 1920 byl habilitován v Praze. Od října 1920 byl řádným profesorem bratislavské Komenského univerzity a přednostou místního farmakologického ústavu. Ve studijním roce 1926/1927 byl i děkanem a v roce 1935/1936 byl rektorem  Komenského univerzity.

Toto bylo šťastné období Polákova života. Farmakologický ústav vybudoval s velkým úsilím a nadšením, vychoval si řadu schopných žáků, například vynikajícího slovenského farmakologa profesora Františka Švece. Věnoval se velmi i studentům. Vybudoval a řídil studentskou kolej, později byl předsedou studentského internátu a akademické menzy i předsedou studentského zdravotního ústavu.

Pak přišel tragický rok 1938.

Na Slovensku se zesilovaly nacionalistické protičeské nálady, připravoval se vznik samostatného Slovenského státu. Všichni čeští profesoři i docenti byli najednou nežádoucí. Samozřejmě i profesor Polák. Byl náhle zbaven svého místa na univerzitě a byl upozorněn, aby se sám co nejrychleji postaral o své zabezpečení, aby se „předešlo“ všelijakým těžkostem. Ke svému velkému zklamání musel opustit svou práci a přestěhovat se zpět do Prahy.

Bratislavu opustil na podzim roku 1938. Od ledna 1939 byl jmenován profesorem Karlovy univerzity a přednostou jejího farmakologického ústavu. Bohužel, i to trvalo jen krátce. Přišla německá okupace, byly zavřeny všechny české vysoké školy, a profesor Polák mohl jen bezmocně přihlížet, jak je veškeré zařízení a inventář Němci rozkrádán a odvážen do Německa. Příkaz byl jednoznačný: nic tu nenechat! Nejen knihovna a cennější přístroje, ale nakonec, když už Němci odcházeli, vytrhali ze zdí i všechny hřebíky.

Profesor Polák byl dán na dovolenou, načež byl přidělen Zdravotnímu ústavu do oddělení pro biologickou kontrolu léčiv. 

Skončila válka.

Ihned po květnové revoluci 1945 se profesor Polák vrátil a začal budovat pražský farmakologický ústav podobně jako před lety v Bratislavě, zase z ničeho. A navíc byl prakticky sám. Otevřením nových poboček fakulty v Plzni a Hradci Králové, kam odešli na vedoucí místa bývalí zkušení asistenti, neměl na pomoc téměř nikoho. K tomu se přidaly spousty nových studentů, pro které bylo nutno zajistit výuku; byly to takzvané „lucernové ročníky“, kdy se muselo přednášet i ve velkém  sále Lucerny.

Ale i v těchto takřka neuvěřitelných podmínkách dokázal profesor Polák napsat řadu učebních textů, jež vyšly v opakovaných a přepracovaných vydáních. Mimo to po celých deset let, kdy vedl ústav, se jako předseda lékopisné komise staral o vydávání a doplňování československého lékopisu. Tento neuspokojivý stav, který profesor Bouček z brněnské univerzity pojmenoval „Trudná šedesátka profesora Poláka“, však netrval věčně. Nepříznivé poměry se změnily, dostavil se nový příliv nadšenců o farmakologii. Postupně se začala rozvíjet spolupráce s farmakologickým výzkumem a s tím i možnost využívat společné vybavení, zintenzivnila se publikační činnost a hledaly se nové cesty, někdy i metodou „pokus a omyl“.

Nad vším tímto novým vřením se vznášel „starý pán“, jak mu jeho mladí žáci říkali. Vládl rukou měkkou a měl pro své mladé spolupracovníky velké pochopení. Jak poznamena pozdější profesor Maxmilián Wenke, „radil, jen vzácně zakazoval.“ Málokdy prý zvýšil hlas Trval ale na úzkostlivé hospodárnosti, pamatoval, s jakými obtížemi musel získat i každou maličkost.

Po válce mu už nezbývalo mnoho času. Pouhých deset let. Ale co všechno stačil vybudovat! Přitom nikdy se netlačil do popředí, stále jen cítil, že musí vybudovat pražský farmakologický ústav.(Podobně jako dříve bratislavský). To byl hlavní cíl, který měl na mysli. Proto také nezískal takovou slávu a popularitu jako jiní kolegové profesoři. Vážil si svých předchůdců, zvláště profesora Chodounského, jehož byl žákem, a obdobně i profesora Lhotáka; dokázal o nich vyprávět kouzelné historky.

Přišel rok 1955, a zdraví profesora Polák se začalo zhoršovat. Pozval si proto k vážnému rozhovoru svého zástupce profesora Wenkeho. Mluvil o perspektivách oboru, o výuce. Kolega Wenke zprvu nevěřil, že by mohl být Bohuslav Polák tak vážně nemocen, a on se také vrátil do ústavu, ale pak těsně před Vánoci znovu ochořel a 18. prosince 1955 věku 69 let náhle zemřel.

Profesor Bohuslav Polák byl milován a ctěn svými lékaři, to se každému nestává. A přirozeně i o něm se tradovala řada historek. Některé z nich se teď pokusím připomenout. 

Jednou, bylo to kdysi po komunistickém převzetí moci začátkem padesátých let, přišla do Farmakologického ústavu kontrola pracovníků Veřejné bezpečnosti, která se každoročně konala několikrát, vždy před důležitými komunistickými oslavami, jako stranický sjezd, první máj, návštěvy význačných představitelů spřátelených zemí a podobně. Přišla hlavně zkontrolovat, jestli jsou bezpečně uzamčeny veškeré nebezpečné látky, hlavně jedy, které by případní diverzanti mohli použít k nějaké protistátní činnosti, a zda-li, nedejbože, něco nechybí.

Profesor Polák si přizval ke kontrole i svého zástupce MUDr. Maxmiliána Wenkého. Poté vedl celou kontrolní skupinu do jedné místnosti, kde se museli převléci do čistého bílého pláště, potom k zamknutému šupleti, k další skrýši jiného klíče, nakonec se třemi nejposvátnějšími klíči na tácku odemkl tři bytelné zámky na skříni na zdi. Zde před očima bezpečnostní kontroly vyndal seznam strašlivých jedů včetně atropinu a oddemonstroval, co tam všechno je. Na to se zeptal se „hlavního tajného“, má-li každou tu substanci v každé lahvičce převážit, že v ní skutečně nic nechybí. A nabídl účastníkům kontrolní návštěvě šátek na nos, aby se při převažování snad prášek toho jedu nenadechli.

Šéf tajných to odmítl, že prý to není potřeba. Převažovat se tedy nemuselo, návštěva zapsala, že nic nechybí a odešla spokojena.

Krátce na to potřeboval MUDr. Wenke k nějakému pokusu atropin. Zašel za profesorem Polákem. Ten otevřel jinou příruční skříňku ve své laboratoři a podal mu lahvičku, aby si odvážil, co potřebuje. Wenke vrhl na profesora udivený pohled, ale ten nedbale odpověděl:

„Tamto bylo pro úřad, tohle je pro práci.“ 

Na pražské lékařské fakultě studoval v poválečných letech také jeden africký student jménem Olu Smith. Byla to znáná figurka, neuměl obvykle mnoho, spíše nikdy nic. Propadl z rigoróza z farmakologie u profesora Poláka jednou, propadl i podruhé.

Profesor si zavolal svého zástupce docenta MUDr. Maxmilána Wenkeho:

„Nemůžeme ho nechat propadnout potřetí, musíte mu dát nějakou nalejvárnu, a pak mi řeknete, co umí nejvíc.“

Wenke vzdychl a pověřil jiného asistenta MUDr. Sixra Hynieho, aby se snažil. Hynie nakonec Wenkenu sdělil:

„Byla to dřina, ale umí  jen morfium.“

Těsně před rigorózní zkouškou referoval Wenke Polákovi:

„Pane profesore, byla to děsná bída, ale dostali jsme do něj aspoň to morfium.“

Nadešel den zkoušky. Olu Smith dostal morfium, něco povídal, ale spíše jen mlčel.

„Víte co,“ povzdychl si rezignovaně profesor Polák, „napište mi recept na morfium,“

Olu Smith nic.

„No tak piště!“ naléhal už netrpělivě profesor.

„Nenapíšu.“

„A proč ne?“

„Na to je opiový zákon.“

„Tak to jste ho přece jen něco naučili. Ví, že existuje opiový zákon,. Prospěl!“ 

Profesor Polák rád při přednášce demonstroval pokusy na zvířatech. Jeden asistent se dlouho mořil s nějakým pokusem s ganglioplegiky, než se mu zdařil, znovu a znovu si jej opakoval, až chodil spolehlivě.

Ale při Polákově přednášce zrovna selhal.

Profesor si zmíněného asistenta pozval na kobereček. (Ty koberečky byly mírné, žádný větší kravál se nekonal) a řekl:

„Pane asistente, pokus jednak oživuje přednášku, studenti si demonstrovanou věc lépe pamatují, a pokus také dokazuje, že přednášející měl pravdu. Proto pokus musí vždy vyjít!.“

Pak se na okamžik zamyslel a pokračoval:

„Chodounský, můj bývalý šéf mi kdysi dávno uložil, abych demonstroval vzestup krevného tlaku po efedrinu na králíkovi. Zkoušel jsem to, ale nevycházelo to. U kočky ano, ale u králíka moc ne. Marně jsem to zkoušel. Chodounský to ale chtěl. A pokus musel vyjít. Tak jsem tehdy píchl králíkovi místo efedrinu adrenalin, ten tlak vyletěl až hrozivě. Chodounský byl spokojen a věřil na všemohoucnost efedrinu. Kolego, pamatujte si, demonstrace při přednášce musí vyjít za každou cenu!“ 

Jeden medik, který návštěvy přednášek z farmakologie u profesora Poláka pokládal za holou zbytečnost, přišel na konci semestru do Farmakologického ústavu, aby si nechal v indexu potvrdit účast na přednáškách.

Zde potkal staršího pána v ošuntělém plášti černé barvy a zeptal se ho:

„Kde najdu vašeho starýho?“

„A to jako koho?“ zeptal se oslovený,

„No starýho Poláka.“

„A co mu chcete?“

„Ale potřebuju, aby se mi podškrábl do indexu, že jsem chodil na jeho přednášky,“ odpověděl student a vytahoval index z aktovky.

„Tak pojďte za mnou,“ vyzval medika ošuntělý černý plášť a zavedl jej ke dveřím s nápisem profesor MUDr. Bohuslav Polák. Odemkl dveře a pustil zkoprnělého studenta dovnitř. Pak si sedl za stůl, vzal index a podepsal jej:

„Tady to máte,“ usmál se.

Ohromený student vykoktal něco jako poděkování a celý rudý vypadl. Úcta k panu profesorovi nesmírně vzrostla. 

Profesor  farmakologie MUDr. Bohuslav Polák trpíval v pozdějším věku opakujícím se pásovým oparem na obličeji.

Jednou, když byl opět postižen tímto bolestivým neduhem, chodil zamračeně po svém ústavu, hlavu zabalenou v šátku, ruku s kapesníkem na tváři. S nikým nechtěl mluvit.

Jeho zástupce, pozdější šéf ústavu MUDr. Wenke, se ho účastně ptal:

„Pane profesore, proč s tím něco neděláte? Dáváte si na to vůbec něco?“

„No samozřejmě, že s tím něco dělám,“ odpověděl nakvašeně pan profesor. „Beru dihydroergotamin. Jako by se s tím dalo dělat něco jiného!“

„A pomáhá vám to?“

„No samozřejmě že ne!,“ odsekl profesor znechuceně a odšoural se pryč. 

MUDr. Karel Ponec, vedoucí klinického oddělení Výzkumného ústavu farmakologie a biochemie měl svůj pracovní stůl vždy zavalen množství nejrůznějších tiskopisů, reklamních prospektů, protokoly o zkoušení léků a podobně.

Jednoho dne na svém stole něco přerovnával a z jedné hromady vypadla na zem jakási kartička. Zvedl ji a zjistil, že je to pozvánka na schůzi lékopisné komise, která se měla konat 12. října.

MUDr. Ponec se zarazil.

„A jéje, to jsem to prošvihl, dnes je už 14. října. Co dělat. Musím se panu profesoru Polákovi omluvit.“

Zavolal tedy profesoru Polákovi, předsedovi té lékopisné komise a omlouval se, že se nemohl pro jiné neodkladné záležitosti té schůze u něj zúčastnit.

V aparátu mrtvé ticho,

„Prosím, o jakou komisi jde a kde?“ zazněl neklidný profesorův hlas

MUDr. Ponec se s potěšením v duchu usmál. Tak ty jsi taky zapomněl. A nahlas dodal:

„Mám tady od vás pozvánku na schůzi lékopisné komise, která se koná v 15.00 hod. dne 12. října 1952.“

Zarazil se a pak pokračoval rozpačitě…

„…a dnes máme rok 1954“

Vtom to došlo i panu profesoru Polákovi. Začal doktora Ponce utěšovat:

„Ale to kolego, nevadí a za tu předloňskou schůzi se už omlouvat nemusíte.“ 

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.