Další poznámky k eutanazii

Pan profesor MUDr. P. Pafko, DrSc., nastartoval diskusi o eutanazii a v závěrečném odstavci svého článku vyjádřil přání, aby jeho několik myšlenek přivedlo čtenáře k přemýšlení o této problematice [1]. Osobně jsem o ní přednášel již v roce 1995 na 1. českém chirurgickém kongresu v Plzni a spolu se všemi tehdy diskutujícími domácími i zahraničními účastníky jsem dospěl k závěru, že chirurgický výkon nemá být prostředkem eutanazie. Léta plynou a názory se vyvíjejí, jak dokazuje i Pafkova úvaha o punkcích maligního ascitu.

V článku profesora Pafka zásadně nemohu souhlasit s jeho základním východiskem, tj. s jeho pohledem na svobodu člověka. Autor doslova píše: „Svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda jeho okolí. Pokud ale člověk svým rozhodnutím neovlivňuje svobodu jiných,je mu ji třeba přiznat.“

Takové pojetí svobody může snad někdy platit ve světě zvířat. Tam se může každý kus v pralese svobodně pást, devastovat svobodně vzácnou květenu, dokud jej predátor naprosto svobodně neusmrtí a nesežere. Ale i ve smečkách a tlupách je přece svoboda zvířat limitována vnitřními nepsanými pravidly, prověřenými vývojem druhu.

V demokratické lidské společnosti však končí svoboda jedince tam, kde začíná právo, tedy fungují zákony, chránící jednu či více jiných osob. V tom je veliký rozdíl, na který navazují rozdíly další. Pafkovo pojetí svobody uznávají jedině anarchisté, kteří nechápou, že sama svoboda nikoho neochrání. Součástí ústavních pořádků řady států je však Základní listina lidských práv a svobod 121. Tedy nikoli jen svobod. V názvu je dokonce právo předřazeno svobodě a to zřejmě nikoli náhodně. Z vesměs vítězných soudních sporů na ochranu osobnosti s mocnými a vlivnými protivníky mám s tímto rozdílem své bohaté zkušenosti, včetně cenných judikátů Nejvyššího soudu ČR. Jde například o svobodu projevu novinářů na straně jedné a o právu na ochranu osobnosti před lživým napadáním na podkladě neprověřených nepravdivých zdrojů na straně druhé. Profesor Pafko o části právního zakotvení eutanazie sice posléze v článku nepřímo píše (komise, příklady z Holandska), ale jen s částí jeho názorů lze souhlasit. Nelze například tvrdit, že společností je eutanázie vnímána jako problém zdravotníků. Někde ji více vnímají jako problém právníků, církví, filozofů, politiků či dalších institucí a odborností a lékaře vnímají jen jako výkonnou složku. Vždyť se eutanazie v některých státech stává i hlavním volebním tématem. Lze už ale souhlasit s tvrzením, že eutanazie je problémem celospolečenským a to určitě nejen podle přesvědčení autorova. Lze i souhlasit s tím, že není zdaleka problémem hlavním. Komunisté, které autor zkritizoval a mezi nimiž bylo i mnoho současných chirurgických osobností, které pan prof. Pafko jistě zná, nepochybně napáchali mnoho zla, ale nelze plně souhlasit s prof. Pafkem, že by jejich vlivem nebylo možné otevřít tento problém. Před atestací II. stupně mi bylo určeno (nařízeno) povinné téma z marxismu-leninismu s názvem „Smysl života, nemoci a smrti z hlediska vědeckého světového názoru“. Bylo to téma podobné úkolům Jiříka v pohádce o Zlatovlásce. Dopracoval jsem se poctivě k závěru, že marxismus-leninismus tyto problémy vůbec neřeší a očekával, že atestace bude pozastavena. Vedoucí katedry marxismu leninismu v ILF, k němuž věc došla, nejen, že mne s tímto závěrem a úvahami nevyhodil, nýbrž práci doporučil marxistickým filozofům jako podnět k rozpracování a k atestaci vydal kladné doporučení a to dokonce nestraníkovi, vyšetřovanému StB. Nebylo to tedy jen v komunistech, ale též v odvaze lidí.

Velmi zjednodušený je též autorův pohled na rozdíly mezi umíráním doma a v nemocnici. I při kritických výhradách k umírání v nemocnici vážený kolega spíše nepřímo tvrdí, že v nemocnici jsme schopni zajistit dobré umírání lépe nežli doma. To je velmi sporné a diskutabilní konstatování. Nevím však, do jaké míry má prof. Pafko osobní zkušenosti s umíráním nemocných doma, zejména na českém venkově. V nemocnici nepochybně umíme umírání člověka prodloužit. Je to lidské? A přál by si to jedinec v době, kdy se může svobodně rozhodovat?

Závažnou otázkou též je, jak má být sestavena komise, která na přání nemocného svolí k ukončení jeho života. Mají ji tvořit jen lékaři? Co když je sice medicínský pohled jasný, ale nemocný se sám rozhoduje ve chvíli, kdy nemá splněny své právní závazky a únikem z nich sice neomezí ničí svobodu, ale poškodí práva jiných fyzických či právnických osob. A co když by se tomu dalo krátkým odkladem výkonu eutanazie zabránit, ale lékaři, neznalí práva, to nemohou vědět? Navíc jsou známy vzácné případy, v nichž u osob, na jejichž bytí či nebytí závisí osudy národů, se lékaři dostávají pod tlaky veřejného mínění a často jim neodolají, stejně jako mnoho lékařů neodolalo za komunistů, kritizovaných prof. Pafkem, lákadlu rudé knížky? Má či nemá pak být veřejnost v takových případech v komisích nějakým mechanismem zastoupena? A jakým?

Známý je případ muže, který nedávno v českém vězení zemřel na karcinom plic poté, co byl v Thajsku odsouzen za pašování drog k neobyčejně dlouhému trestu, který se česká strana zavázala dodržet. Jaká komise by v jeho případě rozhodla o eutanazii, kdyby se byl rozhodl o ni požádat, aby nedošlo k mezinárodním diplomatickým problémům se státem, který má jak jiné právo, tak jiné filozofické životní základy? A jak vůbec řešit i vrcholně svobodná rozhodnutí u vězňů, na bojišti nebo u neléčitelně zraněných v extrémních přírodních či jiných podmínkách, kde není pomoci? Souhlasím s tím, že vše lze zneužít, nesouhlasím však s tím, aby se pro to mimo právní rámec, jen na základě neomezené svobody, rozšiřoval prostor.

Těmito úvahami a otázkami chci obrátit pozornost od svobodné, ale bezbřehé diskuse, k exaktnímu právu. Právní povědomí našich chirurgů, včetně některých předních, je někdy nízké. Je to o to smutnější, že často zasedají v nejrůznějších komisích a vydávají posudky, které se pak ukazují jako velmi diskutabilní.

Profesoru Pafkovi je nutné poděkovat, že vstoupil svým článkem na tenký led, přes který je třeba přejít.

2. 3. 2007

Prof. MUDr. K. Novák, DrSc.