Využití Mezinárodní klasifikace funkčních poruch, disability a zdraví – ADL a IADL v posuzování stupně závislosti

Souhrn

Mezinárodní klasifikace funkčních poruch, disability a zdraví (MKF) vydaná v roce 2001 je součástí souboru klasifikací Světové zdravotnické organizace. Resort práce a sociálních věcí od roku 2007 promítl principy MKF do činnosti své lékařské posudkové služby a posuzování stupně závislosti pro účely příspěvku na péči. Článek poskytuje informace o MKF a způsobu jejího využití v systému sociálních služeb s některými konsekvencemi MKF a oblasti zdravotních služeb, ADL a IADL.

Klíčová slova:
mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví –ADL – lékařská posudková služba – posuzování stupně závislosti – základní životní potřeby – příspěvek na péči – aktivity a participace – zdravotní služby

Úvod

Mezinárodní klasifikace funkčních poruch, disability a zdraví (dále jen MKF) je určena k měření a vyhodnocování zdravotního postižení na individuální i populační úrovni, k shromažďování a vyhodnocování dat (prevalence a incidence disability), k porovnání dat o osobách se zdravotním postižením, jako nástroj zdravotní, sociální a vzdělávací politiky a nástroj pro objektivizaci potřeb osob se zdravotním postižením v dalších oblastech života k odstraňování bariér.

Zavádění MKF v České republice

MKF byla v českém překladu publikována až v roce 2008. Následně Český statistický úřad ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví ČR zavedl podle § 19 odst. 2 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. července 2010 Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví, formou sděleníč. 431/2009 Sb., ze dne 18. listopadu 2009, částka 137/2009 Sb., o zavedení Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. V souvislosti s novou zdravotnickou legislativou bylo s účinností od 1. dubna 2013 promítnuto její používání do oblasti činnosti poskytovatelů zdravotních služeb a vedení zdravotnické dokumentace.

Používání MKF upravoval zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a to v ustanovení § 53, odst. 2, písmeno f). Zdravotnická dokumentace podle citovaného ustanovení obsahuje klasifikaci pacienta, jehož stav vykazuje určitý stupeň částečného nebo úplného omezení či znemožnění některých fyzických, psychických nebo sociálních funkcí, které bude dlouhodobého nebo trvalého charakteru, podle Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. Používání MKF dále upravoval § 1, odst. 1, písmeno k) vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Uvedená řešení však nenalezla odezvu u zdravotnické veřejnosti; proto byla dříve, než nabyla účinnosti, zrušena. Hlavním důvodem toho byla mimo jiné složitost vlastního materiálu MKF a dále nepřipravenost zdravotnických pracovníků na implementaci MKF do praxe. MKF jako klasifikační systém nebyl zainteresovanými odborníky převeden do uživatelsky vhodné formy pro oblast zdravotní péče/zdravotních služeb. Současně nebyl navržen a zpracován jednotný model sběru dat z výkonu zdravotní péče/zdravotních služeb ve formátu MKF, který by bylo možno využívat k účelům, které Světová zdravotnická organizace deklarovala v předmluvě MKF, tj. zejména v oblasti shromažďování a vyhodnocování dat o osobách se zdravotním postižením a k plánování zdravotní politiky.

Propagátor MKF v České republice, Klinika rehabilitačního lékařství 1. LF UK Praha, realizovala během přibližně tří let několik školicích akcí pro zájemce k získání vědomostí a dovedností v používání MKF; počet proškolených osob se pohybuje kolem jednoho tisíce. Jde ponejvíce o odborníky z oblasti rehabilitace (lékaři, fyzio- a ergoterapeuti) a geriatrie; další část proškolených pracuje v resortu práce a sociálních věcí jako posudkoví lékaři (asi 400 osob). Na nedostatečné akceptaci MKF se nepochybně také spolupodílela nedostatečná prezentace problematiky v odborném tisku se zaměřením na odborné lékaře nejvýznamnějších oborů a odborných pracovišť, v jejichž péči jsou osoby s některým stupněm disability, zejména pak praktické lékaře, chirurgy, ortopedy, neurology, psychiatry, internisty a skutečnost, že se zatím ani zdravotní pojišťovny blíže nezabývaly možností využití MKF k porovnávání dat nákladů na péči se zaměřením na hodnocení přínosů léčby ve vztahu ke kvalitě života (měřené prostřednictvím disabilit, aktivit a participací dle MKF).

Lékařská posudková služba sociálního zabezpečení a MKF

Odborným lékařským kruhům posudkové služby sociálního zabezpečení byl znám již první materiál Světové zdravotnické organizace z roku 1980 – Mezinárodní klasifikace poruch, disability a handicapu. Posudkoví lékaři, zabývající se koncepcí posudkových systémů v sociálním zabezpečení, se také velmi brzo seznámili i s revizí citovaného materiálu vydaného Světovou zdravotnickou organizací v roce 2001 jako Mezinárodní klasifikace funkčních schopností,disability a zdraví. Po podrobném prostudování materiálu, konzultacích, interních diskuzích a modelových pokusech dospěli v roce 2006 k názoru, že principy MKF lze určitým způsobem implementovat do oblasti hodnocení důsledků zdravotního postižení, a to do nově připravovaného systému sociálních služeb a posuzování stupně závislosti pro účely příspěvku na péči.

Materiál MKF jako takový se pro potřeby lékařské posudkové služby nejevilo možné ani vhodné používat v celém rozsahu pro jeho obsáhlost, složitost (obsahuje cca tři tisíce kódů) a také proto, že obsahuje několik úrovní hodnocení – tělesné funkce, tělesné struktury, aktivity a participace a faktory prostředí. Pro posouzení důsledků zdravotního postižení v systému sociálních služeb se nejevilo vhodným využívat klasifikace tělesných funkcí a struktur dle MKF, neboť systém zdravotní péče/zdravotních služeb stavící na diagnózách dle Mezinárodní klasifikace nemocí a funkční lékařské nálezy ošetřujících lékařů vypovídají dostatečně o poruchách struktur i funkcí. Nebyla využita ani oblast hodnocení faktorů prostředí (produkty, technologie, prostředí, služby, podpora, vztahy, postoje), protože tyto faktory nejsou lékařskými postupy spolehlivě postižitelné.

Jako nosná část MKF s možností využití pro potřeby lékařské posudkové služby a posouzení stupně závislosti byla identifikována pouze oblast aktivit a participací, neboť aktivity popisují provádění úkonu/úkolu jedincem a participace zapojení jedince do životní situace. Omezení aktivit a participací – tj. problémy se zapojením do životních situací, tedy problémy ve vztahu k schopnosti nezávislého života, se staly základním principem posuzování stupně závislosti. Proto bylo z oblasti aktivit a participací MKF do zákona o sociálních službách implementováno 18 úkonů péče o vlastní osobua 18 úkonů soběstačnosti, které byly podrobnějším způsobem vymezeny prostřednictvím 128 činností v prováděcím předpise jako posudkově rozhodné skutečnosti pro posouzení stupně závislosti fyzické osoby.

Zkušenosti z implementace MKF

Resort práce a sociálních věcí tak v implementaci MKF od roku 2007 značně předběhl proces zavedení MKF v oblasti zdravotní péče/zdravotních služeb v České republice. V letech 2007–2010 se ukázalo, že o možnosti používání klasifikace MKF není odborná lékařská veřejnost dostatečně informována a není ani edukována v jejím používání. Také výsledky školení zdravotnických pracovníků nedávaly naději, že dojde k rozšíření MKF do praktické činnosti ošetřujících lékařů. Nedošlo tak k naplnění očekávání osob se zdravotním postižením ani očekávání resortu práce a sociálních věcí, kdy popis důsledků zdravotního postižení ošetřujícím lékařem/zdravotnickými týmy se zaměřením na stupeň omezení či znemožnění některých fyzických, psychických nebo so-ciálních funkcí podle MKF by přinesl validnější a přesnější informace o konkrétním jedinci. To se ukázalo jako limitující pro další činnost lékařské posudkové služby a posuzování stupně závislosti.

Systém posuzování stupně závislosti, založený na používání velkého množství skutečností z MKF a účinný od 1. 1. 2007, se bez adekvátních konsekvencí v oblasti zdravotní péče/zdravotních služeb, zejména pro absenci podkladových nálezů ošetřujících lékařů s využitím MKF, nemohl dále rozvíjet a nepřinášel očekávaná pozitiva. Pro všechny účastníky systému (posudkové lékaře, sociální pracovníky i posuzované osoby) byl i značně složitý a vedl k roztříštěnosti přístupů a pohledů na kvalitu života jedince a potřebu každodenní pomoci nebo dohledu jiné fyzické osoby.

Proto bylo v roce 2011 na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR rozhodnuto o potřebě zefektivnění systému posuzování stupně závislosti a jeho zpřehlednění s cílem zachovat individuální přístupy a posuzování skutečností rozhodných pro nezávislý život jednotlivce. Podstatou změny posuzování stupně závislosti se stala transformace 36 úkonů do 10 základních životních potřeb – mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost (jen v případě osob starších 18 let věku). Deset základních životních potřeb odpovídá zároveň hodnoceným skutečnostem v testu ADL a IADL (Activity of daily Living, test Bartelové). Do základních životních potřeb se de facto promítly všechny „bývalé“ úkony péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Deset základních životních potřeb a aktivity, kterými jsou vymezeny (v celkovém počtu 85) i nadále odpovídají určitým aktivitám a participacím z MKF s tím, že se používají jen zcela jednoznačné skutečnosti, které se nepřekrývají, mají každodenní charakter a lze je lékařsky objektivizovat. Ministerstvo práce a sociálních věcí využilo jako posudkově rozhodné skutečnosti nejen konkrétní aktivity a participace z MKF, ale i řadu hodnotících principů, které MKF obsahuje. Jde o princip hodnocení funkčních schopností, hodnocení schopností s běžně dostupnými pomůckami, s prostředky a předměty denní potřeby nebo vybavením domácnosti, veřejných prostor nebo zdravotnických prostředků (tedy s „facilitátory“), využívání kvalifikátorů tíže poruchy, kdy funkční porucha na úrovni poruchy těžké nebo úplné (tedy problém významnější než 50%) zakládá závislost a každodenní potřebu pomoci, pohledu nebo mimořádné péče druhé osoby.

Porovnání systému hodnocení základních životních potřeb, skutečností dle ADL a IADL a MKF a jejích kódů, je velmi obtížné. Prvním úskalím je to, že základní životní potřeby a jejich vymezení prostřednictvím aktivit je podstatně věcně širší než pojetí ADL a IADL. Z toho pak vyplývá, že kódy MKF přiřazené k základním životním potřebám zcela neodpovídají kódům, které by příslušely jen k ADL a IADL. Z klasifikaci MKF je rovněž zřejmé, že neobsahuje kódy pro některé specifické aktivity, kterými jsou vymezeny základní životní potřeby. Proto jsou v některých případech v uvedené tabulce přiřazeny jen rámcové obecné kódy MKF, které se považují z věcného pohledu za vypovídající o „obecných nárocích a potřebách“.

Závěr

Ministerstvo práce a sociálních věcí a lékaři posudkové služby sociálního zabezpečení mají s MKF jak teoretické tak i praktické zkušenosti a principy MKF jsou již několik let využívány při posuzování stupně závislosti. Pro oblast zdravotní péče a činnost ošetřujících lékařů (zdravotnických zařízení) nebyl zatím bližší způsob používání klasifikace MKF uživatelsky rozpracován a zdravotničtí pracovníci v něm nebyli cíleně vzděláváni. Tabulka ukazuje, že jak hodnocení základních životních potřeb tak i hodnocení dle ADL a IADL lze i přes odlišnosti jednotlivých systémů převést do „jazyka“ MKF a že MKF lze používat v uživatelsky přiměřeném rozsahu; Ministerstvo práce a sociálních věcí a jeho posudková služba to již zkusily. Výše uvedené porovnání různých hodnotících systémů dokládá, že případné používání MKF je provázeno určitými úskalími, neboť MKF představuje poměrně složitý systém. Jeho implementace do běžné praxe v oblasti zdravotních služeb, dlouhodobé péče či sociálních služeb bude vyžadovat konsensus řady odborníků a zpracování „cílového produktu“ rozumného obsahu a rozsahu tak, aby se stal srozumitelným, vypovídajícím, jednotně a opakovaně aplikovatelným a tím i spolehlivým a přínosným jak pro uživatele tak pro posuzované osoby/pacienty a zdravotní a sociální systémy. Používání MKF jako klasifikace nemůže být však samoúčelné a skončit založením do zdravotnické dokumentaci pacienta/klienta. Proto se jeví potřebné také připravit ucelený statistický sběr dat o osobách s disabilitou na základě výstupů klasifikace MKF, který by následně sloužil k plánování účinné zdravotní politiky, zdravotních služeb, kompenzačních pomůcek, dlouhodobé péče a sociálních služeb ve vztahu k osobám se zdravotním postižením a jako nástroj pro koncipování potřebných opatření a řešení. MKF může v budoucnosti zajistit plynulé propojení zdravotních a sociálních systémů, efektivní sběr dat a jejich porovnávání, vyhodnocování a následně umožnit potřebné inovativní změny. Sběr dat z výkonu zdravotní péče/poskytování zdravotních služeb založený na Mezinárodní klasifikaci nemocí (dále jen „MKN“) zatím dává přehled o nemocnosti, úmrtnosti, počtech ošetření v rámci jednotlivých oborů a odborností, počtech a důvodech hospitalizací apod. Ač jsme na prahu třetího tisíciletí, tak zatím pouze víme, kolik osob v České republice má diabetes mellitus nebo prodělalo cévní mozkovou příhodu, ale nevíme, kolik z nich nechodí, nevidí, je inkontinentních, kolik z nich není schopno komunikace, kolik ztratilo duševní kompetence, kolik není schopno pečovat o svoji osobu apod. Tyto skutečnosti umí popsat MKF. Rozšíření MKF do oblasti poskytování zdravotních služeb osobám s některým stupněm disability s paralelním používání MKN a MKF by umožnilo nejen dobře vyhodnotit přínos poskytování zdravotních služeb zejména ve vztahu ke kvalitě života, ale také efektivní nakládání s prostředky veřejného zdravotního pojištění včetně efektivního, cíleného a individualizovaného poskytování dávek sociálního zabezpečení osobám se zdravotním postižením. Lze doufat, že článek zvýší zájem o možnosti využití MKF do dalších oborů lékařské činnosti.

MUDr. Alena Zvoníková

MUDr. Julie Wernerová

Společnost posudkového lékařství ČLS JEP, Praha

MUDr. Alena Zvoníková

e-mail: alena.zvonikova@mpsv.cz

Řadu let pracovala jako odborný lékař  ve zdravotnictví, od roku 1993 působí v oblasti sociálního zabezpečení a lékařské posudkové služby. Věnuje se problematice koncepce posuzování důsledků zdravotních postižení pro účely dávek a služeb sociálního zabezpečení a zaměstnanosti. Působí na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, na odboru posudkové služby, jako vedoucí oddělení koncepce posudkových systémů,  a to od roku 1998. Publikuje  zejména v resortním  tisku k problematice lékařské posudkové činnosti, posudkových systémů  a řešení potřeb osob se zdravotním postižením.